Milionový rekord

Obchodní akademie Heroldovy sady, pátek 26. ledna 2007, 7:59 hod.

„Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou...“ To si jen čtu první řádky své předlohy. Náš pan ředitel Klínský drží v ruce stopky. Chtěl naši akci zahajovat a my jsme za to rádi. Pokládáme prsty na klávesnici s vědomím, že nad ní budou tančit příštích dvanáct hodin. „Připravte se, tři, dva, jedna, start!“ Je odstartováno! Pět párů rukou se dalo do pohybu.

Máme před sebou zápis do České knihy rekordů. Chceme v pěti lidech co nejrychleji přepsat milion znaků. Naši pětici tvoří samozřejmě samí zkušení závodníci. Po levici mi sedí Ondra Kanta a Eva Wotřelová, po pravici Jirka Spolek a Jana Válková, velká to jména ve světě písmenek.

Samotnému rekordu předcházelo usilovné hledání, protože najít text s milionem znaků není jen tak. Nakonec jsme vybrali tři knihy: George Orwell – 1984, Arthur C. Clarke – 2001: Vesmírná odysea a Karel Čapek – O lidech. A tak se pro následující hodiny mým věrným společníkem stává také Winston Smith, hlavní hrdina Orwellova románu.

Hvizd píšťalky. První hodina přepisování je za námi, následuje desetiminutová přestávka. Odevzdáváme své práce komisaři z agentury Dobrý den z Pelhřimova, který má na starosti správný průběh rekordu. Krátce se protáhneme, projdeme, pustíme do učebny trochu čerstvého vzduchu. Brzy se dozvídáme, že jsme z milionového koláče ukrojili něco málo přes 92 tisíc písmenek. Píšeme tedy průměrnou rychlostí přes 300 znaků za minutu. To není špatné.

9:05 hod.: Hodina druhá. Nadšení a odhodlání. Čas utíká rychle, z nesčetných odpoledních tréninků ve škole jsme zvyklí psát dlouhé hodiny. Při opisování se pomalu vžívám do děje knihy. Winstonovi právě snížili příděl čokolády. To se nám stát nemůže, čokolády máme dost. O naše pohodlí se stará celý realizační tým, především kolegyně Schudichová a studenti z naší studentské společnosti Arrimo. Ta byla založena v rámci předmětu Fiktivní firma pro podporu našich talentovaných závodníků a organizace rekordu je jejím prvním velkým počinem.

10:00 hod., přestávka. Odevzdání prací, krátké protažení, krátce něco pojíme. Nemůžeme si dovolit větší jídlo, jinak bychom za klávesnicí usnuli. Pojídáme pro osvěžení ovoce, dále čokoládu, tatranky a další sladkosti; mozek potřebuje spoustu cukru. Cože, to už je deset minut pryč? Druhá přestávka nám připadá kratší než ta první.

10:10 hod.: Hodina třetí. Potřetí sedáme k počítači. Podle mých předpokladů bychom měli zvládnout i třetí hodinu bez problémů, jsme přece trénovaní. Čas stále utíká rychle, po chvilce mrknu na hodiny a vidím, že už píšeme 40 minut. Za chvilku tady máme zase přestávku.

Takhle vypadala naše pětice po třech hodinách psaní.
Zleva: Ondra Kanta, Eva Wotřelová, Petr Hais, Jirka Spolek, Jana Válková.

11:10 hod.: Hodina čtvrtá. Opravdu to byla desetiminutová přestávka? Ale nevadí, už zase píšeme, stihli jsme do sebe hodit opět trochu čokolády a ovoce, zapíjíme colou. Winston právě filozofuje se svým přítelem o newspeaku, úředním jazyku Oceánie. Děj je zajímavý, opět se do něho vžívám, čas pak rychleji utíká. Jako Velký bratr nad námi stojí komisař z Pelhřimova a stále dohlíží na korektní průběh rekordu.

12:15 hod.: Hodina pátá, krize první. Desetiminutová přestávka už nestačila, shodli jsme se na patnáctiminutové. Ale i ta utekla podezřele rychle. S přestávkami musíme šetřit, před rekordem jsme si stanovili maximálně 100 minut. Začínají bolet šlachy na předloktí a trochu i prsty. Jsme sice zvyklí z reprezentačních tréninků psát až dvanáct hodin denně, ale přece jen máme o hodně delší přestávky. Po čtyřech hodinách psaní držíme průměrnou rychlost těsně pod 300 znaků za minutu, což nám vlévá trochu optimismu do našich bolavých žil.

13:10 hod.: Hodina šestá. O přestávce nám kolegyně Schudichová namasírovala záda a ruce. Mám pocit, že první krize povolila. Také mám ale pocit, že komisaři jdou o přestávce hodinky výrazně rychleji než během psaní. Počáteční nadšení ochladlo, občas jsme během psaní prohodili pár slov a zasmáli se. Nyní mlčíme. Komisař za pomoci kolegyně Schudichové počítá znaky. Po pěti hodinách jsme jich napsali přes 440 tisíc.

14:10 hod.: Hodina sedmá, krize druhá. Winston si našel partnerku, tak aspoň že četba je vzrušující. Cože, co jsem to jenom zaslechl? Byla to slova „přestávka“ a „moc dlouhé“? Měli jsme moc dlouhé přestávky? Ano! Po šesti hodinách jsme vyčerpali 60 minut přestávek. Průběžný výpočet říká, že budeme psát asi dvanáct hodin, musíme tedy přestávky zkrátit! S tímto vědomím dopisujeme nekonečnou sedmou hodinu.

15:05 hod.: Hodina osmá. Škola ztichla, kolegové i studenti šli domů. Proklínám toho, kdo rekord vymyslel. Bolí mě celé ruce od ramen dolů. Během pětivteřinové přestávky (ne, to nemohla být pětiminutová) jsem se dozvěděl, že mí spolubojovníci jsou na tom stejně. V této hodině ale neuvěřitelně zpřesňuji. Každý úhoz totiž bolí a opravná klávesa Backspace je strašně daleko... I když soustředění výrazně upadá a začíná mi být všechno jedno, nutím se nedělat žádné chyby. K milostnému románku, který právě prožívá Winston se svojí partnerkou Julií, se stavím zcela lhostejně. Mám pocit, že trvalo celou věčnost, než jsem se podíval na hodiny. To píšeme teprve patnáct minut...?

Máme za sebou osm hodin psaní. Fotka asi nepotřebuje další komentář...

16:05 hod.: Hodina devátá. Vlévá se mi optimismus do žil, pro přepisování dostávám výrazný impuls. V roce 1994 vytvářela Jaroslava Matějů z pelhřimovské obchodní akademie rekord: za 24 hodin tehdy napsala přes 317 tisíc úhozů. Při průběžném propočtu zjišťuji, že bych mohl její rekord překonat již za 12 hodin! Musím ale ještě o něco zrychlit. Zrychluji.

17:05 hod.: Hodina desátá. V žaludku máme mišmaš: čokoládu, banány, hroznový cukr, colu, mandarinky, energetické nápoje, hroznové víno, tatranky, bonbony... Naštěstí také trochu těstovinového salátu s kuřecím masem. Obdivuji naše čtyři studenty, kteří vytrvale a odhodlaně ťukají do klávesnice. Na tohle je zatím nemohl připravit žádný trénink. Po devíti hodinách držíme průměrnou rychlost přes 280 znaků za minutu, což je víc, než jsem na začátku předpokládal.

18.05 hod.: Hodina jedenáctá. Neumím rozpoznat, co mě na těle bolí víc. Masáž o přestávce nepomáhá. Nemohu ohýbat prsty, takže je mám při psaní téměř natažené, což vypadá komicky. Poslední čtyři hodiny se víceméně slévají do jednoho velkého utrpení. Ale vydržíme! Už nám zbývá přepsat jen pár desítek stran.

19:05 hod.: Hodina dvanáctá, poslední. Po jedenácti hodinách máme napsáno přes 934 tisíc znaků, a tak víme, že během této hodiny přepíšeme miliontý znak. Píšeme v jakémsi transu, nikdo nemluví, každý se soustředí na svůj boj s písmenky, v posledních desítkách minut také s křečemi. Bolí nás hlava, ruce, oči. Ještě posledních pár stránek, to už zvládneme...

Čas: 19:50 hod. – velká radost a sláva. Hodnota nového rekordu, kdy pětice lidí přepsala 1.000.000 znaků, je 11 hodin a 50 minut. Do učebny přichází kolega Malý, který se studenty založil studentskou společnost Arrimo, s úsměvem na rtech a větou: „Víte, co všechno se dá stihnout za 12 hodin?!?“

Průměrná rychlost každého z nás je asi 283 znaků za minutu (do doby opisu se samozřejmě započítávají i přestávky, kdy nepíšeme), dle oficiálních údajů jsme vyčerpali 92 minut přestávek.

Za přísného dozoru komisaře z Pelhřimova vedla kolegyně Schudichová pečlivou evidenci našich výkonů.

Můj boj ale ještě pokračuje, útočím na „svůj“ rekord. Zapomínám na bolest, na všeobecné veselí, které panuje okolo mě, a dopisuji deset minut do dvanácté hodiny. Výsledné číslo: 319 161 úhozů, překonávám zhruba o dva tisíce úhozů 24hodinový rekord z roku 1994; psal jsem průměrnou rychlostí zhruba 444 úhozů za minutu. Tento výkon sice nebude vyhlášen jako oficiální rekord, protože bych ho musel dopředu nahlásit a také dodržovat přestávky, které jsou při vytrvalostních soutěžích jednoznačně stanoveny (5 minut na každou hodinu), ale potěšilo mě, že pravděpodobně zatím nikdo v České republice nenapsal za 1 den více úhozů.

Jsme unavení, ale šťastní. Ruce nosíme volně spuštěné při těle, jakékoli další pohyby jsou téměř nemožné. Po chvilce najdeme sílu alespoň k přípitku na náš úspěch. Ne, na klávesnici teď hodně dlouho nesáhneme. Všichni víme, že to není pravda...

A co dál? V červenci proběhne v Praze mistrovství světa, kde se sejdou nejlepší písaři světa. Mezi ně patří naši současní i bývalí studenti, např. Vašek Mikula, aktuálně 9násobný mistr světa a 30násobný mistr republiky, či jeho partnerka Lucka Ševcovicová, dvojnásobná medailistka z mistrovství světa a 3násobná mistryně republiky. S takovou skupinou lidí se prostě musíme pustit do vytváření a překonávání dalších rekordů. A vězte, že už pošilháváme i po Guinnesově knize rekordů...

Petr Hais